Kráčam bez zastávky

26. ledna 2013 v 10:45 | Introvert |  Denníkove zápisky

Znova sa môj život premieta. Akosi rýchlo. Nečakane. Bez zástavky.

Tento týždeň bol pre mňa skutočne ťažký, i keď som sa ho snažila vnímať optimisticky.

● S Jančim opäť všetko v poriadku. Páči sa mi, že znova zažívam tú zamilovanosť. Keď tá jeho blízkosť ma napĺňa šťastím. Keď mi vyčarí úsmev ten jeho sladký kukuč. Strašne ma priťahuje. Fyzicky aj psychicky. Noazaj neviem, čo by som bez neho robila.


V pondelok ma zastihli bolestivé kŕče v bruchu. Až natoľko bolestivé, že som z toho vracala. Takže ma čaká sono panvy. Pre istotu.

V utorok som odišla spať ku sestre. Aby nebola sama so synovcom. Akosi mám pocit, že som nikdy nemala príliš času na synovca počas šk.roka. Mrzí ma to. Ale teraz sa to už trochu zlepšuje, sama cítim, ako sa nechá odo mňa vypučiť, vybozkávať, chce, aby som ho objala, ťahá ma za ručičku, keď mi chce niečo ukázať. Je to také čarovné. A niekedy začínam pociťovať, že nie som ani príliš stará ani mladá na to, aby som mala dieťa. Mnoho mojich rovesníčok totižto dieťa už má a snažia sa usadiť. Ale to len preto, že zmysel nevidia najprv v kariére a vybudovaní domova pre dieťatko. Ja by som to tak iste nechcela. Najprv by som sa chcela usadiť a až potom plánovať rodinu. A to nehovorím o tom, že moja mama mala brata už v 20-tich rokoch. Ale vtedy bola aj iná doba, štát sa staral.

Streda (je*ať treba :D) bola výnimočná v tom, že sestra so synovcom prvý krát u nás spali cez noc. Bolo to ....znepokojujúce. Sestra sa stále vrtela, a mnou lomcovala moja psychika. Bola som u psychologičky a znova som sa rozplakala. Už som to nevládala. Chýba mi súcit od ľudí, ktorí sú mi blízki. A mám sa pokúšať na tom pracovať. Lebo všetko je to len vo mne. Diagnózu som od psychologičky nezisťovala, ale po preskúmaní faktorov som došla k názoru, že mám pravdepodobne poruchu osobnosti... A plakať som neprestala ešte ďalšie dva dni.

Čo sa ďalej dialo, nie je podstatné. Učím sa byť k ľuďom otvorená. Ale len k tých dôležitým. Lebo toto nedokážem. Mám v sebe strašný blok. Je to začarovaný kruh. A jediný, komu viem všetko vytárať je p. psychologička. Lebo k nej som si dôveru našla. Prečo nedokážem hovoriť ostatným ľuďom o sebe? Lebo sa bojím reakcie. A aj tak je koreň problému vo mne... Lebo nie som vyrovnaná sama so sebou. Ale hodlám bojovať a pracovať na sebe aj naďalej ...

Dostala som šancu opraviť na poslednú chvíľu biológiu. Teraz to už nevzdám! A keď sa podarí, budem vyznamenaná. A pravdepodobne aj pokojnejšia, čo sa prijatia na výšku týka. To mi pripomenulo, že som zabudla vybaviť prihlášky na VŠ :D. Faka-maka, mám čas do konca februára.

Majte sa krásne.
Váš Malý Introvert.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KT Wild* KT Wild* | Web | 26. ledna 2013 v 19:39 | Reagovat

To je dobře, že už je všechno v pohodě a i po těch třech letech (není to sice nějaká věčnost, ale málo rozhodně taky ne) cítíš zamilovanost. :-) U nás už tahleta počáteční dávno vyprchala... A rozohodně neříkám, že bych jí zpět nechtěla, ale co, holt když tu není, tak musíme stavět na jiných věcech. :-)

Tak ať se tam nějak se sestrou sladíte a ať sono proběhne v pohodě, stejně tak přeji, aby se ten psychický stav zlepšil. Sice nevím co se děje, ale... Na mě to alespoň podle čtení působí sice jako těžké období, ale ne, jako kdybys měla poruchu osobnosti. Tím to nějak nezlehčuju, nevím konkrétně co se děje, ale působíš spíš jako citlivé děvče, co to zrovna teď nemá lehké.

Jediný, kdo o mně ví všechno je Pete. Ani rodiče a dokonce ani Cassie už nezná každičký detail. U Cassie to vlastně ani není kvůli tomu, že bych jí nevěřila, jako kvůli tomu, že třeba vztahové problémy nechci řešit s jinými lidmi jak s Petem, neboť to vztahu jen škodí a v jednu dobu, kdy jsem už trochua započala to roztrubování mi přišlo, že k sobě nemáme tak blízko, jako jsme měli. Myslím si že tenhle dojem už je pryč, ale stejně vím, že mluvení o osoboních problémech na veřejnosti (dokonce i ta rodina či nejlbižš přátelé teď beru jako veřejnost) nedělá dobrotu. Já se zatím (klepy, klep na dřevo) nespálila natolik, abych se bála lidem věřit. Sice věřím asi tak jednomu či dvou lidem, ale nemám pocit, že bych byla takový ten nedůvěřivý člověk, co by všechno dusil v sobě a nedával nic najevo, mě by to žralo.

Tak ať dopadne ta biologie! :-) Bohužel ten ne moc veselý půl rok, co už je jednou nohou za mnou se podepsal i na známkách. Pěkně jsem se na to vykvajzla a budu mít čtyřku z matiky. Ale je tu druhé pololetí, druhá šance. :D

Tak ať vše dopadne dobře, jsi strůjce svého štěstí! ;-)

2 KT Wild* KT Wild* | Web | 26. ledna 2013 v 19:39 | Reagovat

A ještě jsem chtěla k obrázku - velmi, velmi pravdivý.

3 Luciana Luciana | Web | 27. ledna 2013 v 9:54 | Reagovat

Ja tiež nehovorím velmi ludom o mne, ako kedy záleží aj podla nálady a podla toho ako sa ten človek správa ked je so mnou, ibaže niekedy to možu zneužiť, neverím im.

Neviem prečo, ale tiež by som rada navštivila psychologičku, chcela by som vedieť aké to je, čo sa pýta o čom by sme sa baavili, čo by zistila.. a tak podobne.

4 Emily Emily | Web | 27. ledna 2013 v 16:11 | Reagovat

Páči sa mi ako píšeš o svojom priateľovi, ako prekonáte aj hádky a tak, a ako ťa stále aj po tom čase čo ste spolu priťahuje. Veľmi by som chcela takýto vzťah ako máte vy :-) A prajem vám, nech ste spolu čo najdlhšie.
Aj ja poznám dievčatá, ktoré už majú ako 19ročné deti... neodsudzujem to, vždy lepšie ako keby mali 16 :-D Ale nemajú ešte ani vlastný byť či dom, alebo poprípade ani nedokončili školu. A mať dieťa nie je sranda. A ešte k tomu žiť u rodičov... Ja keď sa rozhodnem mať dieťa, tak až potom čo sa usadím, presne ako si to napísala aj ty. A čím neskôr tým lepšie, lebo sa veľmi bojím pôrodu:D:D

5 A. A. | Web | 27. ledna 2013 v 17:42 | Reagovat

Ach jo, nemyslela som si, že máš až tak vážne myšlienky...ja neviem čo povedať, stále sa v živote utešujem tým, že aj tak raz zomrieme tak sa netreba zapodievať tým zlým ale len dobrým...to mám takéto myšlienky už pri tých najviac bezvýchodiskových situácii ale aj tak...polovica článku ma donútila usmievať sa a pri druhej som dobreže neplakala....nechápem ako môže mať také super dievča ako ty také problémy, nejde mi to k sebe...ja verím, že všetko je v hlave a ty si silná takže to o chvíľu z tej hlavy dáš preč!! ;)
BTW: Tú diétu pomocou ktorej priberáš más odniekiaľ z netu? možno by som to skúsila aj ja :D

6 Luciana Luciana | Web | 1. února 2013 v 22:33 | Reagovat

Tiež sa stalo, že sme sa potom na tom mojom krátkom šibnutom správaní s Tomášom smiali.. že aká som, že som ako moj oco a takéto hlúposti.

Ono ja sa po tom kriku a plači akoby ukludím a cítim sa lepšie.. no úplne mi vtedy preskakuje, normálne sa čudujem čo to píšem ale je to tak.

Tiež si zvyknem stále hovoriť, keď ma niečo naštve, že nebudem ro rozoberať, nebudem sa hnevať, proste budem na to kašlať, ale nedá sa to.. chvíľu, ale potom si na to znova spomeniem a čím viac na to myslím, tým viac ma to hnevá, a dávam za vinu tomu druhému, a najhoršie na tom je, že je to kvôli úplným somarinám, čo nestoja ani za reč.  V poslednej dobe mi trošku prepína, budem teda počítať do 10, a nekričať len hovoriť vážnejším tonom ako si napísala.

Inak ako som čítala ten komentár, zamyslela som sa, že ja stále kričím, aj na Tomáša ale on nikdy na mňa nekričal, aspoň nie keď sme sa hádali alebo preberali niečo vážnejšie. On mi povie čo chce, krátkymi vetami, neomiela okolo jednej veci tri hodiny ako ja :D a dakedy radšej príde ku mne a objíme ma aj keď nanho kričím. Musím sa trošku zamyslieť nad sebou. Ani ja sa k nemu nesprávam pekne.

Ďakujem za radu, budem sa snažiť.

7 Miriam Miriam | Web | 2. února 2013 v 10:51 | Reagovat

To nejkrásnější, co může člověka potkat je to, co zažíváš s Jančim. Jakobyste byli stále zamilovaní, jako by všechno bylo jako poprvé, i když už je to pár let. Moc vám to přeju. :)
A děti? Vždyť ti je teprve osmnáct (že? :D), na děti bych opravdu nemyslela. Ano, znám taky holky, které z blbosti otěhotněly, jedna spolužačka už v patnácti a nechala si ho, jenže co bude dělat po tom, když má jen základní vzdělání?
Já osobně mít děti nechci. Nevím, možná změním názor, až dostuduju vysokou, ale kdo ví, co se do té doby stane. :)

8 KT Wild* KT Wild* | Web | 2. února 2013 v 18:05 | Reagovat

Vzhledem k tomu, že jsem někdy strachem paranoidní problémy moc nesvěřuji. Ty lidi mi třeba poradí dobře, ale já si to vezmu po svém. Ale Petovi všechno říkám, nevyplatilo by dělat to jinak, ale pár kamarádkám (tři maximálně) to ví a mamce jsem to říkala, to je maximum, komu to řeknu. Já bych to v sobě nemohla dusit.

Mně se i ta fotka líbí, ale chce to nějaké oživení, na mě je tu ten design moc dlouho.

Děkuji, jsem si toho vědoma.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama